Tato trasa vás provede po stavbách a veřejných prostranstvích, které pro Jičín navrhl Čeněk Musil ve 20. a 30. letech 20. století. Je rozšířenou variantou trasy 1. Protože právě tento architekt a urbanista bez nadsázky přetvořil Jičín z ospalého městečka 19. století v moderní město, stojí za to věnovat mu pozornost podrobně. Realizoval více než 650 staveb a jejich úprav a prostřednictvím svého Regulačního plánu dal v duchu nejmodernějších dobových tezí Vladimíra Zákrejse směr rozvoji města.
Trasa vám představí jak jeho veřejné budovy, mezi nimiž vynikají obchodní akademie či městská knihovna v úvodní části procházky, tak bytové domy a stavby pro soukromé zadavatele. Dovede vás do vilové čtvrti Čeřovka, která je skvělým Musilovým dílem urbanistickým. Procházka je zakončena v areálu nemocnice s mimořádně zdařilým objektem márnice.
Z významnějších domů, které byly v meziválečném období v Jičíně postaveny, neprojektoval Musil jen Husův sbor (Denisova 613) vilu Otýlie Mendíkové (Krátká 252) od Emila Králíčka z roku 1934, vilu architekta Studeného (Štrauchova 578) dále bytový dům ve Fügnerově ulici čp. 653 (1938–1939, Klement Ossendorf), dům rodiny Ulrichovy (Husova 65, 1928, Vít Obrtel) a z veřejných budov divadlo Český ráj – pozdější kino (1923, firma Gröger, Hemerka a spol.), rekonstruované úspěšně v roce 2019.
Meziválečný Jičín
V polovině dvacátých let, kdy Čeněk Musil přichází jako čerstvý absolvent architektury do Jičína, stálo ve městě 880 domů. To oproti roku 1900 představovalo nárůst o 175 domů a oproti roku 1880 o 300. Počet obyvatel Jičína nejvýrazněji vzrostl kolem roku 1900 (v roce 1880 žilo v Jičíně 8 100 obyvatel, v roce 1910 10 200, v roce 1921 10 500 a v roce 1930 11 300 obyvatel). Na severu sahala zástavba po bezprostřední okolí novorenesanční budovy gymnázia a rybníka Kníže; na západě po oblast ulice Na Tobolce a přízemní domky se táhly podél silnice na Sobotku a dále Mladou Boleslav a podél silnice na Turnov; na jihu se za pásem zeleně rozprostíralo Nové Město komunikující s historickým centrem Jičína jen dnešní Ruskou ulicí, navíc oddělené pásem neudržované zeleně kolem neregulované řeky Cidliny se zanedbanou zámeckou zahradou, v jejímž jihozápadním cípu vyrostly v devadesátých letech 19. století rozsáhlé novorenesanční budovy Obecní spořitelny jičínské a obecných a měšťanských škol. Na východě z Valdické brány vybíhala nesouvisle zastavěná Husova třída, k jejíž severní frontě přiléhaly zahrady uvnitř rozsáhlého bloku uzavřeného domy v Čechově a Tyršově ulici.
Jičín měl početnou vojenskou posádku (kasárna, dnes torzo komplexu, v ulici Československé armády 172), byl spádovým centrem základního a středního školství rozsáhlé oblasti Podkrkonoší (bylo zde jedenáct středních škol a značná část ekonomiky byla živena právě studenty) a vyznačoval se specifickým kulturním, společenským a sportovním životem a zejména díky svému atraktivnímu okolí byl významnou metou turistického ruchu. Nezařadil se ovšem mezi ekonomicky silná města. Sice se tu každou sobotu konaly (a konají) pro celý region významné trhy, chyběly však významnější průmyslové podniky (výjimku představovala pouze Knotkova továrna na zemědělské stroje). Na této situaci se spolupodíleli i majitelé Jičína, rodina Trauttmansdorffů, kteří nehráli ve společenském životě města de facto žádnou roli a žádný velký význam město nepředstavovalo ani v jejich hospodářských plánech. Městu postoupili významné pozemky pro výstavbu až ve dvacátých a třicátých letech. Kromě toho železnice, často katalyzátor rozvoje průmyslu a vzestupu města, byla do Jičína přivedena relativně pozdě – v roce 1871, a navíc jako odbočka z odbočky hlavní trati (a k tomu propojení této trati z Ostroměře až do Turnova bylo otevřeno teprve roku 1903).
Tzv. modernizace (zbudování infrastruktury a veřejných budov a prostranství) proběhla v Jičíně relativně pozdě, především v závěru 19. století, a nebyla na rozdíl od většiny českých měst, ani ve srovnání s okolními městy v severovýchodních Čechách, doprovázena masovou urbanizací. Opravdu čilý stavební ruch nastal až po skončení První světové války. Na počátku dvacátých let se město nacházelo ve značně zanedbaném stavu. Okolí děkanského chrámu sv. Jakuba v samém centru zarůstalo stromy a keři, v zámecké zahradě chátraly zbytky valdštejnských hospodářských budov a na ně navazoval zmíněný pás neudržované zeleně a záplavového pásma řeky Cidliny oddělující historické jádro města od Nového Města. Lipová alej, stejně jako lesopark na vrchu Čeřovka rovněž zarůstaly a dobový tisk byl plný stížností na odpadky a nepořádek. Městská reprezentace si byla nutnosti změn vědoma a v polovině dvacátých let požádala o spolupráci předního urbanistu Vladimíra Zákrejse; detailní regulace pak byla svěřena Čeňku Musilovi. Jeho dílem je i většina během dvaceti let trvání meziválečného Československa v Jičíně realizovaných staveb. Ve městě bylo během dvaceti let vybudováno přibližně 550 domů. Meziválečná výstavba se soustředila do několika oblastí: kromě veřejných budov v centru města, z velké části na okružní třídě, vyrostly rodinné domy ve výseči mezi lipovou alejí a rybníkem Kníže za novým areálem nemocnice na vrchu Čeřovka a jeho úpatí, v jihovýchodní části města v okolí Denisovy ulice, za rybníkem Kníže mimo hlavní ulice, do vzdálenějších částí Nového Města a pozvolna začala také výstavba rodinných domů mezi ulicí Konecchlumského a Hradeckou na východě města. Vícepatrové městské domy byly situovány na nově upravené nábřeží Cidliny, do Barákovy, Denisovy, Čechovy, Tyršovy a Fügnerovy ulice.
(ECH)
