Procházková trasa vychází od hotelu Praha, výrazné novostavby tohoto období situované na nejdůležitější třídě v této části města. Zavede vás nejprve do Tyršovy ulice. Novostavby zde byly dle regulace situovány na uliční čáru a rostly zde od roku 1904 až do začátku První světové války. Ornamentálně provedená fasáda domů Tyršova 353 a 354 je pojata v duchu dekorativního proudu české moderny či pozdní secese a patří spolu s fasádou domu čp. 353 k těm nejzajímavějším, a to nejen v rámci Tyršovy ulice. Výrazný a v kontextu Jičína ojedinělý je také atikový štít na domě Tyršova 331. Jedinou stavbou, opět s pozoruhodnou fasádou, kterou v této ulici neprovedl místní stavitel, je dům čp. 250 od pražského architekta Rainera Grossmanna pro manžele Helvertovi (1904). Procházková trasa nejprve pokračuje do ulice Čechovy a posléze Vrchlického, kde byl prostor pro vily a rodinné domy situované na uliční čáru. Domy zde rostly v prvním desetiletí 20. století. Ve východní části ulice Svatopluka Čecha najdeme jak progresivní příklady secese (dva velmi podobné domy, čp. 251 a 265 od Josefa Novotného s bohatým dekorem na fasádě, čp. 317 se štukovým medailonem J. A. Komenského na fasádě prozrazující povolání svého majitele), tak pozoruhodnou ukázkou přetrvávající obliby historizujících prvků (čp. 290) ještě na konci prvního desetiletí dvacátého století. Domy v ulici Vrchlického byly budovány v první polovině druhého desetiletí 20. století. Kromě řady vil s prosklenými verandami, nárožními věžičkami a bohatým secesním dekorem fasád zde najdeme i dům s imitací hrázdění provedený v secesně stylizovaných křivkách (čp. 348), který je v Jičíně výjimečnou záležitostí. Z nároží ulic Vrchlického a Husova vás zavede odbočka k další ojedinělé stavbě – evangelické modlitebně, která byla budována jako součást vily podnikatele Marečka (Konecchlumského 289, 1908, Matěj Blecha, Josef Novotný). Do centra města se vrátíme po Husově ulici, kde zaujme dům čp. 322 se sgrafitovou výzdobou Bedřicha Kavánka a zejména hotel Praha (Husova 310, 1910, Antonín Holeček). V ulici Boženy Němcové se nachází dodnes dobře dochovaný a svému účelu stále sloužící objekt městských lázní. Další dvě větve procházky míří jednak do ulice Smetanova s velmi dobře dochovanými vilami z let 1911–1912, jednak do čtvrti Letná za rybníkem Kníže, kde vyniká vila postavená podle projektu Dušana Jurkoviče pro Theodoru Němcovou (Maršála Koněva 150, 1910). V jejím sousedství se nachází Jakubcova vila, jedna z mála staveb, které v prvních dvou desetiletích 20. století nebyly v Jičíně realizovány alespoň pod dílčím vlivem secese nebo ještě ve slozích historizujících (Maršála Koněva 157, 1911, Pavel Janák, http://www.slavnevily.cz/vily/kralovehradecky/jakubcova-vila).
Jičín na počátku 20. století
Jičín druhé poloviny 19. a počátku 20. století bývá označován jako město úřadů, spolků a škol. Město bylo neoficiálním střediskem celého Podkrkonoší, kde se mj. konaly tradiční trhy. Kvetl zde čilý spolkový život, který měl vliv na řadu lokálně-politických rozhodnutí a především se projevoval bohatým kulturním a sportovním životem jičínských občanů. V této době se město také stalo významným centrem turistiky – bránou do nově zpřístupňovaných Prachovských skal, což podporovalo vznikající cestovní ruch a s ním související infrastrukturu. Výrazná byla přítomnost studentů, kteří zde navštěvovali střední školy. Než se rozvinula pravidelná autobusová doprava do blízkých a středně vzdálených míst, většina z nich bydlela na privátech. Počet takto ubytovaných přespolních dosahoval ve druhém desetiletí 20. století dvou tisíc a jejich přítomnost spolu s početnou vojenskou posádkou tak specifickým způsobem přispívala místní ekonomice. Nejvýznamnější ze škol sídlily v nedávno vystavěných, novorenesančních budovách. Byly to zejména klasické gymnázium (Jiráskova 30, 1883, Eduard a František Menčíkovi podle projektu vídeňského architekta Julia Thallmayera), reálka (Komenského náměstí 45, Emanuel Trojan) a učitelský ústav (Husova 170, 1887, František Menčík podle projektu Emanuela Prokopa). A právě mezi středoškolskými učiteli, kteří představovali spolu s vyššími úředníky elitu města, nacházíme řadu stavebníků rodinných domů a vil realizovaných v období krátce po roce 1900.
V roce 1910 dosahoval počet obyvatel Jičína 10 200 obyvatel, přičemž v předchozích desetiletích rostl jen minimálně. Značně zalidnění města zvyšovala vedle zmíněných studentů vojenská posádka, která sídlila v nových kasárnách v lipové aleji. Tyto budovy představovaly nejrozsáhlejší novostavby závěru 19. století ve městě a patřilo k nim také rozsáhlé cvičiště na Čeřovce a pod vrchem Zebín (první budova 1886–7 a další dvě 1897–8).
Rozvoj průmyslu se města příliš nedotkl. Nejúspěšnějším a největším podnikem byly Knotkovy závody na zemědělské stroje (založeny 1882). František Knotek stál také – tak jako řada úspěšných podnikatelů, jejichž tovární areály se výrazně vepsaly do tváře příslušných měst – včele Jičína coby starosta. Dynamický rozvoj, který Jičín zaznamenal pod jeho vedením v letech 1903–1907, završilo období tzv. modernizace. Bylo zavedeno plynové osvětlení, zřízen vodovod, vypracován projekt kanalizace, otevřeny městské lázně a upraven nový díl hřbitova s márnicí a kaplí. Období rozvoje pak vystřídala dlouhá klidná perioda pod vedením umírněného lokálního politika, zemědělského podnikatele Vojtěcha Jírů (1907–1919; 1922–1923).
Úřad městského inženýra, který se vyjadřoval ke všem žádostem o povolení stavby, zastával dlouhá léta Bedřich Pek. Autor regulačního plánu města z roku 1893 zastával velmi konzervativní názory, které se posléze staly předmětem kritiky např. Čeňka Musila. V urbanistických otázkách byly Pekovy zásahy do městského organismu vedeny zejména důrazem na hygienické a bezpečné bydlení. Jedním z důsledků jeho regulací provedených ve jménu zavádění zeleně do města jsou předzahrádky, dodnes dochované v Jungmannově či Revoluční ulici. Lpěl na předpise zakazujícím obytné místnosti v podkroví novostaveb kvůli nebezpečí požárů. To byl častý předmět sporu se stavebníky, druhým pak bývala povinnost zřídit chodník před jejich nově postaveným domem. Jičínské ulice – obecní pozemky – byly postupně dlážděny od roku 1880 a byly na nich zřizovány chodníky. Zatímco v centru města se stala finanční participace majitelů přilehlých nemovitostí jakousi normou, souvislé chodníky před novostavbami rodinných vil například v ulici Vrchlického chyběly ještě v roce 1934. Skepsi k novým výtvarným trendům vyjádřil Pek – pravděpodobně za mnohé ve městě, když komentoval studii Dušana Jurkoviče na dům Theodory Němcové slovy: „Dnes v době secese mluviti proti facadě, jak zde projektovaná, bylo by beztoho marné.“
Rozsah zástavby města na začátku století ukazuje názorně plán z roku 1903. Nová výstavba se soustředila především na rodinné domy. Ty byly stavěny jako souvislá zástavba patrových městských domů na uliční čáře (Tyršova ulice) i jako samostatně stojící – na uliční čáru (ulice Vrchlického, východní část Svatopluka Čecha, Smetanova) nebo s předzahrádkou (Revoluční, Maršála Koněva). Koncentrovaly se zejména do čtyř oblastí: na východě města navázaly na stávající starší zástavbu a nejdůležitější městskou třídu – Husovu ulici – nově vytýčené ulice Tyršova, Čechova a Vrchlického. Druhou lokalitou byla nedaleko nově postavené budovy gymnázia u rybníka Kníže na úpatí vrchu Čeřovka západní část Smetanovy ulice, třetí pak východní strana dnešní ulice Revoluční (při lipové aleji), kde zástavba na začátku století nesouvisle dosahovala pouze na úroveň první budovy kasáren, a poslední, od centra města poněkud vzdálená na jižní straně silnice vedoucí od hráze rybníka Kníže směrem na Sobotku, kde mezi novostavbami v zahradách vynikly vily již zmíněné Theodory Němcové, dcery Boženy Němcové, (čp. 150, 1910) a Kateřiny Seifertové (čp. 144, 1909).
Jičínští stavitelé se v tomto období konjunktury projevili také jako stavební a realitní podnikatelé. Například Antonín Holeček zakoupil již v devadesátých letech 19. století na Valdickém předměstí, v místech budoucí Tyršovy ulice, pozemky a domy, které zde on a posléze jeho syn František postavili, prodávali zájemcům. Stejně postupoval také Karel Vorel v oblasti při nově navrhované ulici Vrchlického a postupně zde vystavěl rodinné domky a vily, které záhy po dokončení prodával solventním zájemcům. Obdobně postupovali i zruční stavební řemeslníci: Václav Fejfar ve spolupráci s Janem Marešem a Josefem Novotným v případě domů v ulicích za novostavbou gymnázia.
Jičín v prvních dvou desetiletích 20. století nejvýrazněji proměnili místní stavitelé – s dlouholetou praxí, ovšem bez architektonického vzdělání. Podle svých schopností a také v relaci k nárokům zadavatelů aplikovali na malém městě opatrně prvky moderní secese, která se často ovšem prolínala s historismem, jenž jednoznačně vítězil zejména v tradičním dispozičním řešení interiérů budov. Veřejné budovy v tomto období téměř nevznikaly (výjimkou je Občanská záložna z roku 1905 ve zcela historizujícím stylu, Husova 54). Přímá inspirace konkrétními budovami z větších a dynamicky se rozvíjejících center není doložena. Zajímavé je sledovat pronikání aktuálních trendů do maloměstského prostředí Jičína například na tvorbě otce a syna Holečkových (např. vývoj návrhu na uliční fasádu domu Tyršova 357, kdy se čistě neorenesanční řešení Antonína Holečka změnilo v historizující secesi v podání jeho syna Františka). Většina rodinných domů byla postavena během jednoho roku. Pokud jsou známy informace, stavební i řemeslnické práce prováděli taktéž místní řemeslníci.
(ECH)
