Adaptace Domu Palackého (Masarykovo divadlo)

Trvalo více než třicet let, než se jičínský spolek Tělocvičná jednota Sokol dočkal vlastních prostor k provozování své činnosti, a to ať už hovoříme o tělovýchovných aktivitách nebo těch kulturních. Během těchto let spolek působil v provizorních prostorách – pronajímal si například sál v Hotelu U Města Hamburku (dnešní Hotel Paříž) nebo využíval tělocvičnu i venkovní prostory nově vybudované reálné školy. O výstavbě spolkového Domu Palackého, který měl zároveň upomínat na o několik let dříve zemřelého Františka Palackého, se začalo hovořit v roce 1879. Na pozemku v Husově ulici vyrostl o několik let později multifunkční objekt, který sloužil jako tělocvična a divadlo, zároveň se však počítalo s tím, že ho budou využívat také ostatní jičínské spolky.

Návrhy pro původní budovu vytvořil roku 1893 Antonín Holeček, člen jednoty, který následně prováděl také stavební dozor. Dispozici tehdy dominovaly dva sály. Centrální sál, zvaný Dvorana Tyršova a umístěný v přízemí naproti vchodu, sloužil zejména pro tělocvičné aktivity a pořádání nejrůznějších slavností, plesů atd. Zde bylo také možné pořádat divadelní inscenace, ovšem v dosti provizorních podmínkách. Druhý sál, Dvorana Fügnerova, určený k událostem menšího rozsahu, se nacházel v prvním patře. Dokončená stavba byla slavnostně otevřena v roce 1896.

Během následujících desetiletí byl Dům Palackého několikrát přestavován a rozšiřován. Poprvé se tak stalo mezi lety 1911–1912. Tehdy byla k původní budově přistavena tělocvična (opět podle plánů Antonína Holečka) a Tyršova dvorana tak sloužila už pouze kulturním účelům (včetně provozu kinematografu). O její adaptaci na plnohodnotný divadelní sál se hovořilo již v této době, nicméně k samotné realizaci, po níž budova dostala název Masarykovo divadlo, došlo až v polovině dvacátých let. Vypracováním plánů byl v roce 1924 pověřen Čeněk Musil, který se přestavbou v ideové rovině již několik let zabýval. Jako architekt, pro něhož bylo jevištní výtvarnictví životní zálibou, totiž upravoval během dvacátých a třicátých let scénu mnoha inscenacím různých divadelních spolků v Jičíně (J. K. Tyl, Tělocvičná jednota Sokol, Hudební spolek, Akademická čtenářská jednota, ad.), ale také hostujících divadel. Často při tom spolupracoval s Arturem Fischerem, který pro potřeby představení zapůjčoval textilie různého druhu. Pro nové divadlo a jeho potřeby jeviště byla v jeho dílně dokonce utkána nová opona.

Musilovu návrhu dominuje velký čtyřmi klenebními pásy zaklenutý sál nadále nesoucí vícefunkční podobu, nicméně vybavený moderním technickým zázemím s kruhovým horizontem a otočnou scénou, jehož hlediště, oddělené od jeviště orchestřištěm, mělo pojmout na tisíc osob. Sál je ohraničen širokými koridory a vpředu prostorným vestibulem navrženým ve stylu art deco. Z obdobné dvorany je v prvním patře možné vstoupit na stupňovitý balkon, k němuž ze stran přiléhají galerie. Ačkoliv se počítalo se stavebními úpravami víceméně v interiéru, nakonec musel být hlavní sál zcela rozbořen a nově vystavěn. Během stavebních prací se totiž ukázalo, že staré zdivo již není schopné udržet železobetonovou stropní konstrukci, kterou bylo nutné renovovat.

(GA)