Nádražní čtvrť

Část města kolem vlakového nádraží v Jičíně nenese žádné oficiální pojmenování. Nelze také hovořit o svébytné čtvrti. Přivedení železnice do Jičína (1871) a postavení nádražní budovy impulsem pro její vznik nebylo a přes veškerou snahu se ani Čeňku Musilovi nepodařilo z této oblasti na jihovýchodě města plnohodnotnou městskou část vytvořit. 

Je zřejmé, že tato čtvrť měla v představách jak Vladimíra Zákrejse, tak Čeňka Musila plnit dvě funkce. Zaprvé právě sem, do oblasti vymezené silnicí na Moravčice a silnicí na Popovice, měl být soustředěn průmysl. Ten se ale rozvíjel velmi pozvolna a nikdy nepromlouval do celkového charakteru města. Největším jičínským průmyslovým podnikem byly roku 1882 založené Knotkovy továrny na zemědělské stroje a nářadí (pozdější Agrostroj).

Zadruhé šlo o vybudování důstojného „vstupu do města“ pro všechny, kteří přijeli vlakem. Zatímco Vladimír Zákrejs navrhoval přesunout nádraží pro osobní dopravu o několik set metrů severněji oproti dnešní poloze a postavit novou účelovou budovu, před níž by bylo obdélníkové náměstí, z jehož západního konce by vybíhala nová ulice navazující na „nádražní třídu“ (Fügnerovu ulici) vedoucí k městu, měla v představách Čeňka Musila „nádražní třída“ dostat důstojný vzhled zejména vyřešením křižovatky s ulicí Riegerovou, kde by vzniklo jedno z malých, pro Musilův Regulační plán Jičína typických náměstí. S přesunem nádražní budovy Musil nepočítal. Naopak chtěl využít přednost stávající spojnice nádraží s centrem města – průhled na dominantu města – Valdickou bránu. Finální řešení a především provedení záviselo na rozhodnutí centrálních státních úřadů o definitivní poloze a především požadované kapacitě nádraží, která zase závisela na strategii rozvoje železniční dopravy ve východních Čechách. Do konce meziválečného Československa politické rozhodnutí učiněno nebylo a „nádražní třída“ i prostor před nádražní budovou tak nebyl dobudován a „vstupní brána do města“ zůstává z urbanistického hlediska až do dneška torzem.

(ECH)