Městské lázně

První zmínky o lázních v Jičíně pocházejí již ze 14. století. V roce 1814 otevřel Jan Breuer lázně a hospodu na Valdickém předměstí blízko sochy sv. Václava. Tyto lázně, někdy nazývané Svatováclavské, byly v provozu až do počátku 20. století. Byly ovšem soukromé a jejich vybavení rozhodně nemohlo uspokojit stoupající nároky občanů. Městské zastupitelstvo se proto rozhodlo zřídit lázně vlastní. Příhodným místem pro stavbu se ukázala část zahrady za budovou Staré pošty čp. 46 v ulici Boženy Němcové, kterou město Jičín koupilo v roce 1904. Stavbu podle návrhu místního architekta a městského úředníka Bedřicha Peka zcela pochopitelně svěřili místním stavebním podnikatelům. Strojní zařízení a instalace byly však zadány firmě „přespolní“, a to firmě František Wiesner z Chrudimi.

Lázně byly navrženy a následně vystavěny jako trojkřídlý objekt s plochou střechou a zvýšenou střední částí obrácenou směrem k východu, tj. k ulici Boženy Němcové. Fasády byly řešeny poměrně střízlivým a jednoduchým způsobem v neorenesančním duchu, kdy základní plochu pásové bosáže rytmizovaly okenní otvory rámované prostými šambránami a završené rovnými profilovanými suprafenestrami. Základním dekorativním prvkem byla profilovaná římsa probíhající nad okenními otvory po celém obvodu budovy. Hlavní vstup byl umístěn v centrální části východního průčelí a vedlo k němu krátké schodiště vymezené zdobným kovaným zábradlím. Dveřní otvor, do kterého byly vsazeny dvoukřídlé zdobené dveře, rámovaly dva sloupy s korintskými hlavicemi nesoucí kladí s trojúhelníkovým frontonem. Průčelí, ve střední zvýšené části zdobené dvěma symetricky umístěnými štukovými štíty, neslo nápis „MĚSTSKÉ LÁZNĚ“. Na hlavní vstup navazovala chodba, která směřovala do jižního i severního křídla budovy. V přední části navrhl Bedřich Pek místnost sprchových lázní, salon, svlékárnu, ale také velmi skromný byt lázeňského, ze kterého byly přístupné zásobníky vody umístěné v prostoru zvýšené střední části. V chodbě protínající jižní (levé) křídlo a dělící jej na dvě části se po obou stranách nacházelo dvanáct místností určených pro vanové a rašelinové koupele.  Do severního (pravého) křídla umístil Pek na svlékárnu navazující teplý a studený bazén. Součástí jejich provozu byly rovněž prostory sprch, místnost s vlhkou párou a místnost s horkým vzduchem tzv. sudatorium. Lázně byly pochopitelně vybaveny i toaletami. V západní části severního křídla, které bylo delší než křídlo jižní, se pak nacházely provozní prostory – sušárna, prádelna, strojovna a kotelna. Byl zde také sklad uhlí a sklad rašeliny. Vanové lázně a bazény byly obloženy keramickými kachlemi od firmy RAKO.

„Městské parní, vanové a lidové lázně v Jičíně“ byly slavnostně otevřeny v neděli 12. listopadu 1905. Voda byla do lázní, které fungovaly každý den s výjimkou čtvrtka, zpočátku přiváděna z nedalekého rybníka Kníže, později byl zřízen vodovod. V roce 1906 bylo vybavení lázní doplněno o lázně uhličité a rašelinné. Rašelina se dovážela z lesa u Střelče. Lázně se těšily oblibě jak místních obyvatel, tak přespolních návštěvníků města. Jak uváděl dobový tisk „Zařízení lázní těch jest naskrze moderní a sluší dát průchod pravdě, že na českém venkově není lázní tak úpravně a účelně zařízených“. Město nicméně záhy zjistilo, že je jejich provoz ztrátový, a přistoupilo k  pronajímání. V tomto režimu lázně fungovaly až do 70. let 20. století. Poměrně brzy došlo k nahrazení původně plochého zastřešení budovy zastřešením sedlovým a v roce 1941 přistavěl tehdejší nájemce František Vlach vlastním nákladem kolnu podle návrhu architekta Josefa Kryspína. Krátce po skončení druhé světové války pak byla v části objektu zřízena veřejná prádelna a došlo k výměně železných oken a obkladaček v některých místnostech. V 60. letech 20. století proběhla generální oprava strojního zařízení a rozvodu páry, rovněž byla provedena rekonstrukce kotelny.

Přes různé pozdější adaptace a úpravy interiérů budovy, zůstaly zachovány části na zakázku vyrobených obkladů místností (RAKO Rakovník), dlažeb, těleso bazénu a ochlazovacího bazénku, šatnová místnost a betonová ostění dveří v prostoru bazénu včetně jedněch kovových dveří. Budova je od roku 1992 evidována v Ústředním seznamu kulturních památek. Současný vlastník budovu citlivě opravil a vrátil jí alespoň částečně její původní využití. 

(TB)