Čeněk Musil

V roce 1908 odmaturoval na gymnáziu v Jičíně. V letech 1908-1913 pokračoval ve svém vzdělávání v Praze na Škole architektury a pozemního stavitelství Českého vysokého učení technického.

Po První světové válce se vrátil do Jičína, kde působil krátce jako městský inženýr (1920-1923). V roce 1923 si zde otevřel vlastní projekční kancelář. Postupně se stal vlivným regionálním architektem a urbanistou. Pokoušel se sice několikrát uchytit v Praze, vždy ale neúspěšně a tak svůj talent a energii napřel do projektů pro Jičín, který během dvaceti let zásadním způsobem proměnil. Přitom byl aktivní ve veřejném životě a založil rodinu.

Rámec jeho tvorby představuje urbanismus - snaha uchopit město jako celek, dát jeho rozvoji koncepci vyjádřenou pravidly určujícími hmotu, výšku, hlavní směry a styl. Ve druhém plánu je zde Musil-architekt řešící podobu konkrétních objektů – veřejných budov i domů soukromých investorů; zabýval se také, zcela v dobovém duchu záběru předních osobností oboru, řešením interiérů a byl také schopným scénografem a výtvarníkem. Čeněk Musil se dožil realizace obrovského množství svých projektů. Vrcholným obdobím jeho tvorby jsou třicátá léta, kdy vyprojektoval desítky soukromých i veřejných budov a zpracoval Regulační plán města Jičína. Pracoval ale i během Druhé světové války (městský park, střední průmyslová škola, budova okresního úřadu v Havlíčkově ulici), dokud na Protektorát nebyla uvalena stavební uzávěra. V závěru života byl spoluzakladatelem východočeského Stavoprojektu a spolu s městským inženýrem Václavem Šťastným publikoval studii o potenciálu rozvoje Jičínska (Budujeme Jičínský kraj. Budujeme Jičínsko, Jičín 1946). 

Musil měl v Jičíně ve svém oboru téměř neotřesitelné postavení, město mu svěřovalo téměř všechny větší veřejné zakázky (někdy i bez veřejné soutěže) a obracela se na něho i drtivá většina soukromých stavebníků. Musil nebyl originální architekt, jeho jedinečnost spočívá v tom, že dokázal dobové styly upravit a aplikovat do prostředí malého města. V jeho tvorbě můžeme vysledovat tři základní etapy. Do poloviny dvacátých let tvořil pod vlivem moderny a novoklasicismu Jana Kotěry (komplex nemocnice, zejména objekt márnice z roku 1922, rolnická škola, Studentský dům, hospodyňská škola). V další fázi se přiklonil k tvarosloví tzv. českého purismu (četné rodinné i činžovní domy, zejména tzv. vila Florea v Denisově ulici, Okresní hospodářská záložna – dnešní městský úřad na Žižkově náměstí, hotel Hušek) a po roce 1930 se hlásil k funkcionalismu. To dokládají nejen jeho realizace (tržnice nábytku na Husově třídě, Zemědělská pojišťovna na rohu ulic Bolzanovy a Smetanovy, okresní úřad a především Masarykova obchodní akademie, v níž se odrážejí inspirace Kotěrovým muzeem v Hradci Králové a budov projektovaných pro Mladou Boleslav či Benátky nad Jizerou Jiřím Krohou), ale také pasáže z textu, který doprovázel Regulační plán: „Pro výškově zastavování a pro vzhledovou regulaci města vypracovány jsou pohledové plány hlavních ulic. Nákresy fasád jsou pouze schématem zastavovacím, neboť ani není možno předem předepisovati přesný tvar jednotlivých novostaveb, neboť výtvarná forma domu vyplyne teprve z účelu, kterému bude novostavba sloužiti.“ Musil aplikoval jak omítané, tak „moderní“ režné zdivo, nejčastěji jejich kombinaci. Řada Musilových staveb je stylově velmi obtížně zařaditelných. Příkladem je restaurace na jičínské plovárně z roku 1936, kde Musil osciloval mezi funkcionalismem a purismem.

Musilovo dílo zahrnuje širokou škálu objektů: individuálně řešené i typizované rodinné domy (pro vilovou čtvrť Čeřovka vyprojektoval typizované jedno- a dvojdomky), činžovní domy (včetně typizovaných s byty pro dělnické rodiny – např. Barákova ulice), veřejné budovy (školy, sokolovny, peněžní ústavy, budovy úřadů apod.) i hospodářské stavby. Navrhoval také různé adaptace a přístavby (fasády, verandy, výkladní skříně apod.) a drobné objekty jak praktického, tak komemorativního nebo čistě dekorativního rázu (Lepařův památník na Prachově, hroby sovětských vojáků a padlých – Jičín, Libáň, Sobotka, Žlunice), urnový háj, pomníky a náhrobky na jičínském hřbitově, meteorologický sloup na Konvičkově studni (tzv. Korunovační kašně), hasičskou věž u urnového háje aj.). Výjimečnou je v rámci jeho realizací církevní stavba: hřbitovní kaple ve Slavhosticích. Nevyhýbal se navrhování efemérních architektur a výzdoby pro různé příležitosti (výstavní trhy v Jičíně, návštěva prezidenta Beneše).

V polovině třicátých let předložil Musil jičínské městské radě jedno ze svých vrcholných děl: Regulační plán města Jičína, který zahrnoval jednak výkresy, jednak rozsáhlou průvodní zprávu ilustrovanou pohledy na vybrané veřejné prostory v nové úpravě. Plán byl schválen v roce 1938 a tím se završila desetiletá snaha jičínských radních dát rozvoji města řád. Na počátku tohoto procesu stál Generální návrh upravovacího plánu města Jičína Vladimíra Zákrejse, kterému město vypracování dokumentu zadalo v roce 1928. Musil vycházel jak přímo z tohoto dokumentu, tak ze Zákrejsových teoretických prací. V jeho díle jsou dále patrné vlivy památkové péče v pojetí Zdeňka Wirtha, s nímž se osobně přátelil. Rehabilitoval a zvýraznil tak význam historického centra v okolí dnešního Valdštejnova náměstí. Úpravami veřejných prostranství v historickém jádru a na někdejších hradbách zamýšlel nabídnout zajímavé pohledy na centrum města a jeho dominanty.

Musil respektoval Zákrejsův plán, pokud šlo o dopravní řešení a v umístění průmyslové zóny. Oba se shodli v tom ohledu, že pro Jičín bude vhodný model okružní třídy odvádějící dopravu z hlavního náměstí a zároveň vytvářející prostor pro nové veřejné budovy. Bezprostřední vzor nabízel Gočárův Hradec Králové. Musil na “jičínskou Ringstraße” umístil do sousedství divadla na dnešní ulici 17. listopadu budovu obchodní akademie, svoje vrcholné architektonické dílo, a vedle novorenesanční budovy gymnázia měla být postavena nikdy nerealizovaná budova krajského soudu. Rozpracoval nejen v půdorysu na výkrese Regulačního plánu, ale také v podobě třinácti vizualizací klíčové prostory při někdejších hradbách – na okružní třídě, aby bylo zajištěno plynulé napojení nových čtvrtí a ochráněno panorama historického centra města. 

Velkým tématem, jak už bylo naznačeno, byl pro Musila veřejný prostor. Do celého městského organismu, zejména do nových čtvrtí plánoval vložit náměstí různého stupně důležitosti a tomu odpovídající velikosti a úpravy. Situovány na ně byly další veřejné budovy. Důležitá křížení ulic prosvětloval, otevíral do malých náměstí a často zde uplatňoval podkovovité nároží. Tento oblíbený dobový prvek využíval opakovaně např. Josef Gočár v Hradci Králové. V Jičíně se mělo objevit například na Komenského náměstí; realizace se dočkalo na nároží dnešní Denisovy a Fügnerovy ulice tvořené hotelem Hušek (později Slávie).

Průmysl se měl soustředit do okolí vlakového nádraží, kde se větvily koleje mezi původní jičínské osobní nádraží směrem k továrně Knotek a k novému nádraží (původně Turnovské dráhy), do výseče mezi Svatováclavský potok a Knotkovu továrnu, do jejíhož areálu byla stará silnice na Popovice postupně pohlcena.

Rekreačními zónami měl být městský park (horní dva partery původní soukromé zahrady přiléhající k paláci - „zámku“ na náměstí), který byl podle Musilova návrhu přebudován v letech 1937–1941), vrch Čeřovka, kde byl v nejvyšší, „ústřední“ partii ponechán prostor pro lesopark a níže na jihozápadním svahu měla vzniknout sportoviště (s menším sportovním areálem se počítalo i v nivě Cidliny v oblasti tzv. Matějkova cvičiště) a bezprostřední okolí jičínských vodních toků. Na rybníku Kníže již na počátku třicátých let vyrostlo koupaliště. Řeka Cidlina i další menší vodní toky měly představovat zelené koridory, kterými by bylo možné projít celým městem (idea byla v případě Cidliny dokončena ve druhém desetiletí 21. století, kdy byla oblast rybníka Kníže propojena stezkou pro pěší a cyklisty s oblastí autobusového nádraží). V neposlední řadě Musil v tomto ohledu počítal s celým okolím města, do něhož byly ponechány volné přístupy nejen lipovou alejí. Město se nemělo do krajiny volně přelívat ve smyslu sídelní kaše (urban sprawl), ale ve smyslu volných, svobodných průchodů kompaktního města do okolní krajiny zachovávajících lidské měřítko. Musil uplatňoval ve svém plánu různé druhy zástavby. Tam, kde bylo třeba navázat na stávající ulice, pracoval se zástavbou blokovou (koncept čtvrti Pod Lipami, kde byly kombinovány vily a patrové bytové domy). Navrhl ale také moderní řádkovou zástavbu vyhovující dobovému nároku na masové bydlení (nerealizovaná čtvrť na Vrchách). Největší úspěch ovšem měla jeho aplikace konceptu zahradního města (Čeřovka).

Čeněk Musil se angažoval již od mládí ve veřejném životě města. V době gymnaziálních studií, v roce 1906 se významně podílel na zorganizování výstavy, na níž byla v Jičíně poprvé představena díla Vlastislava Hofmana, Otakara Kubína či Václava Špály. Ve dvacátých a třicátých letech spolupracoval s jedním z nejaktivnějších jičínských spolků Akademickou čtenářskou jednotou. Podílel se na divadelních inscenacích místních ochotníků, a to nejen jako scénograf, ale i jako režisér a autor plakátů.

(ECH, GA)